Že to prej umřelo s posledním padlým v první světový, když odeslal poslední dopis.
Ta láska co se prožívala na lukách, když ležela pod stromem a hltala každé slovo o tom, jak její milý viděl první automobily, jak viděl lidi otrávené jedem, jak viděl den, kdy se vrátí domů.
Je těžké teď venku něco najít. Už to není ve vzduchu.
Láska zmutovala. Svět zmutoval.
Zabalil se do překrásného pozlaceného alobalu a strčil se do trouby.
Stala se z něj dokonalá jednohubka.
A my jsme to pořád hledali. Chodili jsme do knihoven, protože tam jsou chytří lidé, chodili jsme na diskotéky, protože tam jsou zábavní lidé, chodili jsme na swingers party, protože je tam..protože je tam moc lidí a jde jim vidět všechno.
A pořád to vedlo k tomu samému.
Nikde to nebylo.
Jako by naše city, a hlavně ten zásadní, někdo pořádně vymydlil a poslal spát.
Sledovali jsme obří obrazovky na letištích v jednu ráno, bez zvuku jsme se učili, jak správně složit křeslo. Mdlé zombie s krabičkou od mekáče, kteří hledají budoucnost v minulosti.
A tak jsme se přesouvali s tím, že to jednou někde najdeme.
Jezdili jsme taxíkama a poslouchali přiblblé rádiové show, ve kterých určitě neskutečně nádherná moderátorka mluvila tónem, jako by si zrovna vyčistila zuby tou nejluxusnější zubní pastou.
"Počasí bude strašně skvělé.
Všichni se máme skvěle.
Já jsem skvělá a vy, na cestě do práce, jste taky skvělí."
Sledovali jsme hotelové televize. Těch 200 kanálů, kde nám sympatický nabarvený němec
poradí, co udělá člověku, kterého neznáme, dobře. Návody na spokojenost. Takže nakonec jsme před spaním všichni věděli, jaký dárek mu udělá radost, jak mu správně kroužit po žaludovi, jak mu vyžehlit polokošili, jak ho rozesmát. Věděli jsme, jaký stojan na prádlo koupit, aby naše babička skákala radostí výš než Sotomayor.
Všechno to bylo vykastrované a přitom dokonalé.
A v pohodlnosti jsme sklouzli k jednoduchému nakupování:
– mít rád na jedno použití
– radost na jedno požití
– kondenzovaný smutek na jedno použítí
+ jedna naivita na jedno použití zdarma.
Ne, nebylo nám to jedno. Začli jsme víc používat pocit, který v minulosti nebyl ani v top 5.
Vztek.
A tak jak jsme cestovali, procházeli jsme kolem oken a slyšeli, jak maminka chce zabít své dítě. Všechny milenky, co povídají o tom, jakej je ten jejich čůrák. A rozhodně nemluvily o jeho chloubě. Z podloubí domů na nás k ránu padala nenávist celého světa, který se stával bez lásky strašně nestabilní.
Je totiž jednodušší křičet, než začít plakat.
Vlaky nás vozily prázdnými stráněmi a my začínali být fascinováni zvířaty. Jo, to začlo před pár desetiletími.
A nebylo to o tom, že tamten umí lítat nebo, že tamten se potopí pod vodu na dvě hodiny.
Začali jsme jim závidět to, že si nenadávají.
Discovery do nás začalo pumpovat hektolitry záběrů mírumilovných opiček z Austrálie a my jsme se koukali, jak moc se mají rády.
Jak si vybírají blechy, jak se pusinkují a nebo jak stojí na zadních prostě proto, že se jim chce.
A brali jsme to jako něco naprosto neskutečného, jako něco z jiného světa, protože náš život už nevoněl, stal se překrásně vymalovanou čtvrtí cizího města, ve kterém jsme celé odpoledne chodili a připadali jsme si jako turisti, kteří fotili ty nejlepší fotky. S vědomím, že lepší už být nemůžou.
Stali jsme se Romeem a Julií, které Bůh zmenšil a posadil na starou gramofonovou desku, ale nikdy si ji nepustil
Ten poslední voják co poslal ten poslední dopis už pár let v hrobě brečí. Ví, že mu na lásku nestačil přídel dopisního papíru na měsíc.
My to, teď, zvládnem do 160 znaků.
Gratulujme si.
Už nemusíme nic nikomu říkat.
A přitom to je pořád tak jednoduché.
Stačí někoho obejmout.
A povídat blbosti, které dávají smysl.
Stačí pár tanečních kroků na rušné ulici.
Stačí být tak nervózní, že máte tik v oku.
Stačí dvě duše.