Viděl jsem usoplené larvy žijící na samém okraji jak se pod přílivem červené zběsilosti zase rovnají na nohy. Bolest v kloubech odnesl čas a láhev pořádně silné vodky. Kde je kousek vodky je i kus lásky. Vnitřnosti se mi rozjely do všech stran. Kdybych je chtěl udržet na uzdě, musel bych mít sílu tisíce koní převalských. Žádná pastvina by jim nebyla dostatečně velká. Moje ruce se otáčely a nešly zastavit. Moje tělo se stalo větrem a vítr kolem mne se styděl. To teplo. Teplo kovu, které se rozuteklo do všech postranních uliček, zatímco Praha spala, jásala nad lehkostí, s kterou ovládla ulice. Vyvěsila vlajky nekonečné války. Jitra se nedočkáte, volala. Kdo jsem já, abych jí to vytýkal. Kdo jsem já, abych si umyl ruce od krve. Snažil jsem se je umýt, říkám pravdu, že minimálně tisíckrát. Zůstal na nich zápach zkažených vajíček. Jablka a hrušky. Mošt plný omylů a bezbožných myšlenek směřujících k imaginárnímu Bohu, který nás z téhle šlamastyky prý vysvobodí.
Kdykoliv jsem se dotkl čehokoliv, tep se rozběhl do budoucnosti, zatímco se mi minulost smála. Všechny tváře se mi vryly do kostí, zatímco jsem hledal mor, kterým bych mohl počastovat turisty, sledující moje veselé delirium. Chtěl jsem být fotka nad vchodovými dveřmi. Mávat na první a poslední návštěvy. Možná být vyfocen s Karlovým mostem v pozadí. Hlava explodovala. Žížaly nalezly do palců a draly se vzhůru. Podniky na Malé straně zavíraly v jedenáct a já jsem stále hledal špunt od láhve a vany, bez bázně a hany. I ty nejhorší verše se mi staly pelechem, zatímco jsem pořád věřil, že se lampy dokážou ohnout a políbit mě na čelo. Nato moje plešatý čelo, hledající klobouk, který by šel smeknout.
Praho. Ty špinavá děvko. Ukážeš nám svoji díru, špinavou, osvětlenou neonem. Že se nestydíš. Vždyť víš, že na nic jiného nemyslíme. Praho, jak rád bych ti ho narval do prdele, zatímco bych ti rval vlasy z hlavy. Jenže stačí projít podél nábřeží a ty se náhle zahalíš do tajemné šedi, která nemá nic společného s krysami, mlhou a zlostí. Je to jen bezduchá past, kterou jsi naivně položila k mým kotníkům. Vltava je plná semene, močících cizinců a grotesky na jedno nekonečné použití. Kdo by to byl řekl. Jsi teplá jako ranní kafe, stejně tak hřejivá a povzbuzující. Jenže když jsem se otočil, chňapla jsi po peněžence a narvala sis moji osobnost do své zadní kapsy. Ano, máš ji přímo u prdele. Blíž už my dva být nemůžeme. Jsme jako milenci, co si strkají špagety navzájem do pusy, a čekáme, až nás někdo vyfotografuje.
Fotografů je tu plno. Roztáhlas nohy a všichni jsme tam napochodovali. Bude to stát litr a objedeme svět. To byl tvůj slib. A místo toho? Pakáž a verbež. Kulhající mindráky společnosti, kterým bychom udělali laskavost, kdybychom je dovezli do nejbližšího lesa a následně je poslali na pohovor s bohem a srnkama a žlučí a slizem, vším, co jsi stvořila a vlila jim do jejich dutých žil. Jak můžeš každou noc sama se sebou usínat, když se topíš v odlesku tolika falešných světel? Ani auta se už na tebe nechtějí dívat. Usínají v ulicích politá studem a mrazem dopadajícím z těsných stěn. Kdybych tě mohl popravit, začal bych Pražským hradem. Posadil bych ho na hanbu a tebe bych nechal stepovat pod výstřely mušket, dokud by jsi nepadla na kolena a nenabídla slevu.
Vršovice jsou prý místem, kde se víno mění v pivo a lidé v zvěř. Já tam byl a můžu ti říct, že všechno je modré a zároveň bezbarvé. Kdybych neznal čísla, nenašel bych cestu vzhůru. To je ta nejkrásnější vlastnost kovu. Je tu vždy a navždy. Lesklý a matný,zmatený a teskný září do tmy, zatímco ty vytváříš falešné ideje dalších dnů. Čtyři piva byly na začátku a končilo to sebevraždami v Rígráku. Nikdo si na to nevzpomene, jen co je pravda. Louka je zelená blá blá. Psí hovna se kupí, je jich pořád víc, nic se nezmění. Praho, ty prolhaná děvko. Být umělec, nestrčil bych do tebe ani jeden prst.