Jsem v obchodě a snažím se zaplatit.
Žena přede mnou křičí, že tuhle barvu nechce, tuhle barvu si poprvé nekoupila, když se ta věc rozbila, ona chce svoji barvu, kterou má ráda, kterou už jednou vlastnila. Další žena, chudák, který nemá barvu, kterou by měla mít, jí říká, že tu barvu už nemají a že jí musí dát tuhle barvu, nebo ať si vybere něco jiného. Ta první žena, co chce tu barvu, křičí a huláká, že to je skandál obřích rozměrů, čímž odsunula události jako pád letadla, úmrtí vlastních dětí nebo konec světa na vedlejší kolej. Její hlas se táhne podél stropu, je tak silný, že přehluší i ten balíček poměrně veselých písniček, které znějí v patnáctiminutových smyčkách po celý den, týden, měsíc, rok.
Prodavačka bez barvy začíná brečet a strhává svoji visačku a brečí už natolik, že musí schovat vlastní tvář do svých zpocených, špinavých, suchých dlaní, které ji samotnou už několik měsíců nepohladily. Ta žena, co chce svoji barvu, ne jakoukoliv, nebo nějakou, nebo tamtu, ale SVOJI, SVOJI barvu, jak ta vám křičí. Její oči se zvětšují, co oči, všechno se zvětšuje. Teď už tu máme problém globálního významu.
Já tam stojím a mačkám v ruce sáček s malým, bezvýznamným rohlíkem, který mě měl zaměstnat cestou domů. Ani nemám hlad. Její oči, teď už zvětšené, vystřelí z hlavy, jako dvě kuličky z laciné dětské atrapy kalašnikova, proletí kolem prodavačky a rozplácnou se o regál s cigaretama. Stékají dolů a zanechávají za sebou klasickou filmovou stopu. Pousměju se. Prodavačka kontruje, její deprese se stává fyzickou a její nos a uši se pomalu roztékají a v předklonu, bohužel tam moc dobře nevidím, mlátí hlavou o pokladnu. Za svého syna, za svoji dceru, teď tu jsem. Mlátí a mlátí, až slyším, jak její lebka praská a zvuk křiku a zlomu a zlomků se mísí s čvachtavým, až lacině vtipným dozvukem, který vydává její škvírami v lebce unikající mozek. Paní, co chtěla SVOJI barvu, už nevidí, ale pořád křičí. Vlasy vzplanou, trochu poodstoupím.
Řve.
Teď už doopravdy řve.
Začíná hořet kůže a v ten moment už tahle estráda přestává být zábavným divadlem. Ten pach. Manžel ji hladí po ramenou, jako by hořící hlava byla jen nepatrnou a nezaznamenatelnou kosmetickou vadou a říká jí, že počká v autě. Můj rohlík, který byl ještě teplý v moment, kdy jsem si jej našel, začíná chladnout a já si připouštím, že bych měl být frustrovaný.
Starší pán, ze začátku nenápadný, „No tohle, co to má bejt“, chtěl jen mléko, nic jiného. Využít každou kapku potu z těchto jednovaječných dělnic, dřív než půjdou domů, chtěl si odnést kousek jejich kůže a snů, „teď tu musím sledovat tuhle nehoráznost, vyměňte ji!“. Manažer neváhá a povídá, že všechno je v pořádku, nezlobte se, všechno je v pořádku, vyrábíme další klon, v zákulisí, jako omluvu Tady máte mladý muži, i když dědovi zjevně trvá roky, než se vymočí, tady máte členskou kartu, banán a smrt. Děda začíná stepovat.
Prodavačka padá pod pult, mrtvá, vyčerpaná. Visačku se už nepodaří najít, takže v novinách bude jen „prodavačka“, protože po hodinách výslechu si není nikdo v krámě schopen vzpomenout, jak se jmenovala. Nosila červenou čelenku. Ta paní, co chtěla SVOJI barvu, se kácí na zem a za tance toho všudypřítomného kouře nad její hlavou zahlédnu, jak jí nabíhají žíly po celém těle. A tohle se děje v sekundě, v jedné jediné sekundě a v další všechny ty žíly praskají a my, co stojíme kolem, řádně ve frontě, nezasloužíme si to, jsme ohozeni její krví. I přesto, že její tělo už neexistuje ve formě, která by byla vhodná k tanci či jiným společenským událostem, stále jde zaslechnout utichající „já chci svoji barvu“.
Mezitím přiběhne další žena, další prodavačka, rychle pohledem zmonitoruje situaci a zaparkuje do vedlejší kóje. Nevidím na visačku, což mi nevadí, protože i když má prsa a obličej, ve finále ji jen využiji, její ruce a její hlas, aby mi prodala to, co doopravdy chci. Něco, s čím chci interagovat. Ano, je to dosti sobecké, ale pokud bych měl volit mezi rohlíkem a strojem, tahle válka bude krátká. Rozsvítila pokladnu a já k ní přicházím, vědom si celé situace, jako první. Markuje a já se usměju a ona taky, ale nevidím jí do obličeje, i když se dívá přímo na mě. Má červenou čelenku a na visačce žádné jméno. Pokud se tedy nejmenuje Přejeme vám hezký den.
Dávám jí svoje drobné, udělám krok a překročím ty dvě mrtvá těla, které leží o pár metrů dál. Ač mrtvá, jedno stále pláče a to druhé stále křičí. Já chci svoji barvu. Než stihnu zajít za roh, z boku se vynoří, snad ze skladu, obrovský stroj, vypadá jako rolba a odpadkový koš a pytel na psí hovna v jednom a bliká a houká. V přední části stojí další prodavačka, má červenou čelenku, beze jména. Z určitého úhlu celá tahle ocelová maškara vypadá jako kentaur.
A já dělám poslední krok, slyším: „Červená čelenka na kasu číslo 4, červená čelenka na kasu číslo čtyři, nepořádek, utřít, utřít.“
Je slunný den.
Pokračujeme cestou, kterou jsme šli, bůhví kam vede.
Co tě tak zdrželo?
Ani se neptej.
Ok.
Je hezky, že?
Je slunný den.
Teploty šplhají ke třicítce. Fouká vítr. A všechny obchody mají až do desíti.
(Kniha po Vánocích)
(kdo se se mnou vyspí, dostane ji zadarmo)
(předobjednávky už brzy. Na adrese jedinyfanousekchceknizku.cz)