Když napíšete do wikipedie ambient music, první tři přídavná jména, první tři definice zní: atmospheric, visual, unobtrusive. Na té samé stránce je pak onen slavný citát dědečka žánru Briana Ena, který káže: „Ambient Music must be able to accommodate many levels of listening attention without enforcing one in particular; it must be as ignorable as it is interesting.“
Tohle vodítko je třeba mít na paměti, když se dáte do křížku s touto deskou. Malá osnova nikdy neuškodí, v tomto případě ideálně prozradí, kam soustředit svoji pozornost. Třicátník Christoph Bergz německého Kielu, jinými slovy Field Rotation, definici žánru podtrhuje každým potažením smyčce. Kde se vzal?
Mnohými (skoro každým?) nepovšimnut, poprvé dal o sobě vedět v roce 2009, kdy prvně prozkoumal půdu dvěmi epíčky, aby se nakonec vytasil s debutem Licht und Schatten. O hlavní slovo se tu hlásil ambient, Berg se ale stejnou měrou prodíral i mnohočetnými vrstvami droneu a na řeč přišlo i minimal techno (Polarlicht,Mondfinsternis).
O dva roky později se opět hlásí o slovo a tentokrát ještě hlasitěji. Opět z domova Fluid Audia, malého, nenápadného, ale o to zajímavějšího labelu, přicházi s deskou Acoustic Tales, která způsobila, že mnozí milovníci ambientu museli v prosinci narychlo přepisovat svoje topky pro uplynulý rok.
Častokrát se stává, že název desky klame tělem, v tomto případě slovo acoustic, v porovnání s debutem, dává předzvěst, kam se Berg za dva roky posunul. Ubylo samplů a beatů, přibilo smyčců a klavíru, nástrojů, které Berg roky studoval a které jsou mu vlastní. Žánr minimal techno/IDM se přetavil v účelný a depresivně přímočarý modern classical, vedený neustále negativní linkou. Jedenáct povídek, které jsou při pohledu až nápadně stejné (ambient komplex?), při hlubším zaposlouchání ale zjistíte, že každá v sobě nese jinou součást smutku, jinou náladu.
Nejsilnějším trackem zřejmě zůstává Acoustic Tales 4, kterou houslista Danny Norbury vede svým nástrojem pevně přes cinematickou epičnost. Za vypíchnutí stojí i Tales 7 a 8, věnované Kafkovi, respektive Rachmaninovi. Každý z nás Kafku četl, každý si představoval, jaká hudba dokreslovala jeho svět – a myslím, že Berg velmi vkusně uhádl vjemy, které většina z nás cítila. Decentně, melancholicky, epicky. To vše bez unáhleného patosu. A to není zrovna nejjednodušší úkol.
Sám Berg k albu říká, že je procházkou, výletem, inscenací dávných, fiktivních a nevyslovených zemí a ploch. Šalamounsky: něco v tom smyslu, že když zavřete oči, každá krajina se rozpadne a opět vytvoří, jako hořící babylonská zahrada, ve které sedí kvartet houslistů, kteří nemohou najít cestu pryč.
ODKAZY: