Povětšinou mi jde psaní samo od sebe. Stačí si pustit první song a víte, jak ty pocity zmlátit textem, nějak se to vždycky poskládá. Většina alb kooperuje s mým mozkem na výbornou. Kolikrát mám napsanou recenzi dřív, než skončí první písnička. Nejraději mám ty kapely, který jako první song hodí desetiminutový opus. To stihnu napsat recenzi, vyprat a uvařit si.
S Krengem jsem v naprosto mrtvý situaci. Připadám si, jako by mi bylo šestnáct a učitelka mi řekla, ať napíšu esej na téma “Moje největší noční můry” a já se pochcal a omdlel. Prostě nic. Totální výpadek. Není to o tom, že bych k tomu nedokázal přisoudit nějaký emoce. Ve skutečnosti vím docela jasně, jaký asociace mi běhají po zádech. Něco jako bolest zubů. Nebo vidličkou přes talíř.
Když jsem před rokem našel Krengův debut, kdesi jsem našel větu, která to všechno rozkódovala : Noise lost the power to insult. Silence hasn’t. Tady by jsme mohli skončit. Nebo začít. Stejně jako první deska L’Autopsie Phenomenale De Dieu, i novinka Grimoire je nejsilnější v momentech, kdy je nejmíň nápadná. Hudební verze otřepaného klišé, že člověk se nejvíc bojí toho co nevidí, v tomto případě neslyší.
Kreng je Pepijn Caudron a u jeho jména veškerá sranda začíná a končí. Nedivím se mu. Kdyby mi někdo dal jméno Pepin, asi bych taky nebyl nejveselejší člověk na světě. Rychlý fakta: Debut. Dark ambient. Plno hororových samplů. Minimalistické kompozice. Plačící děti. Samply. Badalamentiho převrácený klavír. Tma. Ideální deska pokud jste už umřeli.
S Grimoire Kreng neslevil ani o píď. Jeho hudební kniha čar a magie (aka grimoár)se plíží nocí a je plná ambientních ploch, houslí, piána, nervních music concréte kolapsů a dalších nepříjemných elementů. Devět písniček plných magie, čar, Lucifera a smrti startuje s ambientním kouskem Karcist, ale to všechno je pouze minimalistická předehra, která dostává strhující náboj v jejím vyvrcholení, druhé a hypnotické La Bateleur. Kreng nikam nespěchá a veškerý feeling soustřeďuje na postupné budování atmosféry, kterou nechává na malé momenty explodovat. Je to sampl z operní árie, který dokáže v songu Opkropper navodit ten pravý dekadentní horor.
Celé album je koncipováno jako jedna dlouhá hra na vkrádání se do podvědomí. Wrank je v tomhle ohledu král. Nervní a nepříjemná plíživá linka se zesiluje a přídávají se elementy dark jazzu, dokuď se nepolapí ve velmi nepříjemném noisu trubek, bicích, analogového běsu. Nejlepší na tom všem je fakt, že Kreng nespoléhá na budoucnost, ale spíš dekonstruuje minulost. Jsou tu náznaky Haydena a Mantovaniho a Mahlera, všechny rozebrané na kost a obalené pomalu tekoucí krví. Navíc, celá Pepijnova tvorba je sympatická v kontextu moderních ambientních desek svým neukotvením v čase. Teď se vkrádá do mysli slovo The Caretaker.
Stejně jako on buduje strach a obranné mechanismy postupy a zvuky, které ve vás budou evokovat spíše předválečnou Evropu, doby, kdy strašidelné filmy byly ještě strašidelné a kdy jste mohli choleru potkat cestou do práce.
Grimoire není krásná deska na poslech. Ale stačí zavřít oči a v hlavě se vám objeví film, který potřebuje vaši fantazii. Smyčcové party a stupňující bicí v La poule noire můžou být tak epické, jak potřebujete. Stačí na chvíli zavřít oči a vymyslet si film, protože ideální hudbu už máte. Aby to pasovalo, měli by v něm pravděpodobně všichni umřít. To berte jako doporučení.
PSÁNO PRO HUDEBNÍ ČASOPIS FULL MOON
ODKAZY:
Kreng – Grimoire (k poslechu na Soundcloud)
Kreng (last.fm)
Debutové album ke stažení zde.