A pak je tu ten hiphop.
A taky nikdo nerecykluje.
Vlastně nonstop blijeme na zeměkouli.
A taky ty igelitový tašky.
A nespokojenost.
Politika.
Samý kecy.
Točili jsme se na prominentních kolečkách malinkých strojů, který se nehýbaly.
Vláčeli jsme oheň dešťem, drželi jsme oceán za krk snažíce se ho utopit v umyvadle.
Sereme do pozlacených hajzlů.
Děláme uzené maso z klokaních varlat.
Nutili jsme jít kopec zkopce.
Nachlemtaní vodkou jsme močili na opuštěné domy plné lidí.
Táhli jsme poslední zbytky času k vykopaným hrobům.
A pak přišla chřipka.
To prasata!
A krize.
To amíci!
Svědí nás varlata při cestě na kole.
Svědí nás varlata při sledování televize.
Loupeme si šušně, když se nikdo nedívá.
Sebastian Bach dokázal za 65 let vytvořit 1126 hudebních kompozic.
A pak jsme v roce 1847 zjistili, že nitroglycerin to samé dokáže za jednu sekundu.
V roce 1885 jsme si postavili mrakodrap.
A o století a něco později začaly padat.
Všechny křupky zametené za sedačku.
Války tak rychlé, že vojáci nemají čas ani napsat dopis milé.
Tak malé náplasti na říznutí, že už nemá ani smysl se řezat.
No a do toho ti arabové.
To běloši!
A s nimi židi!
To my ne!
A taky běloši.
To všichni!
Uhlíky na karikatury karikatur našich karikatur.
Definice nenažranosti. Posraných hajzlů.
Jsme první písek na Sahaře, poslední kapka vody u Austrálie.
Zlomíme čas.
Koho by to ještě zajímalo.