To si prostě jednoho dne lehnou
do hezký,
ale fakt strašně hezký,
nemocniční postele.
No a v ní prostě zavřou oči.
I když ještě není čas na spaní.
Už nechtěj kafe,
ani banány, ani noviny,
lušťovky, brýle, omýt zuby a tak.
A někdo vykřikne Sestři, sestři!
Jako by snad udělali něco špatnýho.
A sestři zvedne telefon.
Jako vánek.
A ty ho položíš.
A docela to bolí.
Protože jsi nějak naivně věřil,
že ti lidi,
ti poslední z těch,
co se narodili ještě se srdcem,
nikdy neumírají.
Na to ale už nikdo nehraje,
takže jdeš na ten hřbitov,
kde ostatní vnoučata nikdy nebyly,
protože proč by taky,
vždyť to vzal čas,
a tam si klekneš
a hlavou se ti honí
ta vůně odpoledního spánku,
jejich nesmrtelná křesla,
na které jsi skákal,
a jejich oči a hlasy a bábovky
a příběhy před spaním,
které jsi nikdy neslyšel do konce.
Každopádně,
tu postel samozřejmě převlečou,
a v ní další čekatel.
Takhle to jde v tom pokoji nějakej čas.
V rádiu pořád stejnej blaf.
A ten smrad taky nikdo nevymění.
Až tam ležíš ty.
A zavřeš oči.
Když ještě není čas na spaní.
A někdo zavolá Sestři Sestři!
Jako bys provedl něco špatnýho.