Reklama
 
Blog | Lukáš Palán

Jak lidi umíraj (koloběhová verze)

...

To si prostě jednoho dne lehnou

do hezký,

ale fakt strašně hezký,

Reklama

nemocniční postele.

No a v ní prostě zavřou oči.

I když ještě není čas na spaní.

Už nechtěj kafe, 

ani banány, ani noviny,

lušťovky, brýle, omýt zuby a tak.

A někdo vykřikne Sestři, sestři!

Jako by snad udělali něco špatnýho.

A sestři zvedne telefon.

Jako vánek.

A ty ho položíš.

A docela to bolí.

 

Protože jsi nějak naivně věřil,

že ti lidi,

ti poslední z těch,

co se narodili ještě se srdcem,

nikdy neumírají.

Na to ale už nikdo nehraje,

takže jdeš na ten hřbitov,

kde ostatní vnoučata nikdy nebyly,

protože proč by taky,

vždyť to vzal čas,

a tam si klekneš

a hlavou se ti honí

ta vůně odpoledního spánku,

jejich nesmrtelná křesla,

na které jsi skákal,

a jejich oči a hlasy a bábovky

a příběhy před spaním,

které jsi nikdy neslyšel do konce.

Každopádně,

tu postel samozřejmě převlečou,

a v ní další čekatel.

Takhle to jde v tom pokoji nějakej čas.

V rádiu pořád stejnej blaf.

A ten smrad taky nikdo nevymění.

Až tam ležíš ty.

A zavřeš oči.

Když ještě není čas na spaní.

A někdo zavolá Sestři Sestři!

Jako bys provedl něco špatnýho.