Prach byl líný vzlétnout, Slunce zvracelo svou zvrácenou krásu na silnice, vzduch se dusil.
Nebyla ani sekunda, aby někdo neumřel. Každý moment někdo z nás uhořel.
Takové horko bylo v Praze, už nevím kdy. Dnes.
Když jdete od Flóry dolů k Orionce, jdete přes poměrně frekventovanou ulici.
A na té ulici stojím. A u plotu, plotu který odděluje ale netuším co, tak tam lidi hromadí knihy a každý si je může vzít. Svým způsobem to byl nejkrásnější bod tohoto města. Brak a umění se tu válí ruku v ruce.
Ale k tomu co se stalo. Stojím na té ulici a míjím knížky a cítím, jak z nebe padají holubi a vrány a vrabci, unaveni sluncem.
Přede mnou na protější straně mladý kluk, kolem třiceti. Má kancelářskou židli. Sedí si v ní a odstrkuje se nohama.
A v ten moment, kdy jsem se zastavil a zapálil si cigaretu a on se odrážel a zvířata lapala po dechu a asfalt začínal hořet a moje tělo bublalo a cigareta zahořela a já se nadechl a umřel a vydechl a ožil, v ten moment projelo poslední auto, krokem kolem mého kroku a já zvedl obočí…
A bylo naprosté ticho. Ani zvuk. Ani hlas. Žádný život. Jen nic.
Nejela žádná tramvaj.
Nejelo žádné auto.
Žádný mamrd se mi nesnažil prodat voňavku.
Nikdo neumíral a nikdo se nerodil.
Děti nekřičely.
Zvířata nikde.
Vzduch se nehýbal.
Nic.
Jen ten kluk, s křeslem, už tak daleko, že nebyl slyšet.
Trvalo to snad pět sekund. Pak přijela tramvaj. Sedělo v ní asi dvacet lidí.Podle výrazu se všichni chtěli zabít. Já je chtěl taky zabít. Usmáli jsme se na sebe, uvnitř, tak aby to nikdo nepoznal a šli jsme domů, zase, pomalu a upřímně, zabíjet se.