Reklama
 
Blog | Lukáš Palán

Horko

Vím, že tehdy bylo zasraný horko.Vím, že bych neměl do úvodní věty cpát sprostý slovo, protože si řeknete, že jsem dement, ale bylo vážně zasraný horko.

Prach byl líný vzlétnout, Slunce zvracelo svou zvrácenou krásu na silnice, vzduch se dusil.

Nebyla ani sekunda, aby někdo neumřel. Každý moment někdo z nás uhořel.

Takové horko bylo v Praze, už nevím kdy. Dnes.

Reklama

Když jdete od Flóry dolů k Orionce, jdete přes poměrně frekventovanou ulici. 

A na té ulici stojím. A u plotu, plotu který odděluje ale netuším co, tak tam lidi hromadí knihy a každý si je může vzít. Svým způsobem to byl nejkrásnější bod tohoto města. Brak a umění se tu válí ruku v ruce. 

Ale k tomu co se stalo. Stojím na té ulici a míjím knížky a cítím, jak z nebe padají holubi a vrány a vrabci, unaveni sluncem.

Přede mnou na protější straně mladý kluk, kolem třiceti. Má kancelářskou židli. Sedí si v ní a odstrkuje se nohama.

A v ten moment, kdy jsem se zastavil a zapálil si cigaretu a on se odrážel a zvířata lapala po dechu a asfalt začínal hořet a moje tělo bublalo a cigareta zahořela a já se nadechl a umřel a vydechl a ožil, v ten moment projelo poslední auto, krokem kolem mého kroku a já zvedl obočí…

A bylo naprosté ticho.  Ani zvuk. Ani hlas. Žádný život. Jen nic.

Nejela žádná tramvaj. 

Nejelo žádné auto.

Žádný mamrd se mi nesnažil prodat voňavku.

Nikdo neumíral a nikdo se nerodil.

Děti nekřičely.

Zvířata nikde.

Vzduch se nehýbal.

Nic.

Jen ten kluk, s křeslem, už tak daleko, že nebyl slyšet.

Trvalo to snad pět sekund. Pak přijela tramvaj. Sedělo v ní asi dvacet lidí.Podle výrazu se všichni chtěli zabít. Já je chtěl taky zabít. Usmáli jsme se na sebe, uvnitř, tak aby to nikdo nepoznal a šli jsme domů, zase, pomalu a upřímně, zabíjet se.