9:00
Přicházím
do práce. Zdravím se s Andreyem. V následující hodině společně
připravujeme fritézy, aby mohly po celý den příjemně a melancholicky
smažit podlouhlé kousky brambor. Pouštíme si rádio. Nejdříve jsem sice
chtěl prosadit symfonii Sacrae od Heinricha Shultze z roku 1629, Andrey
se ale tentokrát nedal přemluvit a pouští Vivaldiho Concerto in A
minor. To kvituji hláškou: Ach, tak provařený autor, ale aspoň jsi
zůstal v baroku.. načež následujících třicet minut vášnivě debatujeme o
barokních kolonádách a vlivu germánského baroka na románské národy.
10:30
Máme
připravený plac a nacházíme patnáct minutek času. Andrey navrhuje, že
by jsme mohli jít kouřit, ale říkám: Och,cigarety jsou nečisté, což
takhle využít náž drahocený čas tu na krásné Zemi kupříkladu ku krásné
spirituální meditaci!Andrey je unešen! Společně se tak oddáváme
meditaci ze staré Persie Bahá i Faith. Dostávám menší hlad a tak prosím
Dima,jestli by mi nemohl připravit trochu tofu a brokolice, kterou jsem
si přinesl. Dimo s láskou oplachuje brokolici a já děkuji Bbohu, za tak
nádherný čas.
11:30
Doteď
jsme pomáhali s Dimem při přípravě zeleniny. Společně s Aandreyem jsme z
nakrájené zeleniny postavili věrnou kopii babilonských zahrad a
mozaiku, která při pohledu z dáli jasně zobrazuje portrét Tolstého. Ve
dvanáct to vypukne a začnou obědy, takže se společně usazujeme k myčce
a dřív než to začne prosím Andreye, aby mi chvíli předčítal ze
Souostroví Gulag. Ach bože, vykřikuji po dvou minutách, kdy mi dochází,
že jsem si omylem vzal do práce druhé vydání místo třetího, které se mi
líbí nejvíce.
12:00 – 15:00
Jsou
obědy. Umýváme hrnce, talíře, hrnky, příbory, vynášíme plné
popelnice..v kuchyni je asi 45 stupňů Celsia, což je velmi příjemné. Mezitím již přišli další
kuchaři – číňan Enky, ir Martin, litevec Reivis a šéfkuchař John F.
Kennedy (vážně se tak jmenuje). Mezi nejhorší práci patří umývání
plechů po zapékaných bramborech, což připadlo na mě, neudržím se a
vykřikuji: Sakra, to je ale zaschlé! Andrey to zaslechne a říká:
Prosím, zdrž se nečistých slov v těchto posvátných okamžicích. Když máš
čas nadávat, což kdyby jsi mi pomohl a z lásky k faktu, že máme
uplatnění, by jsi společně se mnou umyl okolní zdi a spojnice nahoře na
stropě? Všechna starost je pryč. Vrhám se na to, nemusíme to dělat a
právě proto nás to tak baví a dává nám to duševního klidu.
15:00 – 16:00
Do
práce nám přichází pomoci třetí helfr, jmenuje se Janusz a je z Polska.
Hned po příchodu vypíná již potřetí hrajícího Vivaldiho a se slovy
"chlapi, co takhle to trochu rozjet ?!!" zapíná Pucciniho operu Edgar.
Andreyovi se to sice moc nelíbí, protože jak ho znám, druhá polovina
19. století mu přije tristní, ale je pravda, že to má grády. I přesto
navrhuji, že bych si chtěl pustit i já něco, jmenovitě Pergolesiho O salutarus hostia, ale
poukazuji, že to mám pouze na cd nosiči a nikoliv na vinylu. To
oglosuje Janusz: Bože, na cd? To je jako číst si Nabokova ve vlaku!
16:00 – 18:00
Práce
je pořád dost a nezastavujeme se. Přecházím k místu pro manipulaci se
syrovým masem a začínám krájet 400 kuřecích křídel, které se následně
posypou cajunským kořením a na zítra tak budou připraveny k podávání.
Když si představím, že se jedná o 800 řezů do masa (každé křídlo se ve
dvou kloubech rozřezává), dochází mi, jak jsem šťastný člověk, že mám
práci a samou láskou jdu obejmout mého šéfkuchaře Johna. Děkuje mi.
Říkám mu, že ho miluji stejně jako Buddhu. Johna to dojímá a objímá se
i s Andreyem. To vidí ostatní a s láskou se na chvilku přestávají
věnovat své prácí a všichni se navzájem objímáme. Dimo pláče. Atmosféra
je úžasná.
18:00 – 21:30
Andrey
odchází domů. Nyní už jsem na vše jen s Januszem. Andrey mi mává před
očima lístky na Dublinský balet a já mu závidím, čehož jistě chtěl
dosáhnout. Janusz říká, ať na to zapomenu a zapíná LCD vedle myčky a
pouštíme si Metropolis. A pak Občana Kanea, ostatně jako každý den. Přiznávám,
že když mám chvilku čas, na pár minut se přestáváme dívat a rozebíráme
s Januszem staré mýty Latinskýh američanů a pak i vliv kolonizačních
velmocí. John nás zaslechne a s nakřáplým hlasem nám říká, jak nám naši
práci závidí. Opáčím: Johne, vím, že jako šéfkuchař chodíš do práce kdy
chceš, většinu čau tráviš u pc v kanceláři a máš za to asi 4x větší
plat než já, ale i přesto můžeš být tak šťasten jako my, jen musíš
otevřít své srdce a pustit lásku světu! John mi děkuje a posílá mi
ovocný pohár zadarmo, což odmítám, protože držím dietu a ukusuji zbytky
tofu.
21:30 – 01:00
Kuchyň
zavírá a kluci nám dávají na umytí veškeré své náčiní, což nám zabere
čas až do jedné hodiny ranní. Při odchodu se všichni líbáme. Je nám
krásně. Zahlédnu koutkem oka smutného Enkyho, který mi říká, že ho
mrzí, že je již konec pracovní doby. Utěšuji ho i když je to těžké, sám jsem zdrcený, že už bude za chvíli konec. Pouštím se do mytí
těžkých kovových plechů které jsou pod obrovskou pecí. Zaschlé kousky
jsou poskládané tak náhodně, že mi silně připomínají východní
mandarijštinu, což ukazuji Januszovi a oba se tomu z plna hrdla smějeme. Je mi tak
krásně, říká Janusz. Na závěr zametám a vytírám, aby mi to rychleji
uteklo, stepuji si. Je jedna hodina. Den je za námi a já přemýšlím jak
to udělat, abych nemusel domů a mohl tu zůstat přes noc. Tak moc to
miluji. Janusz mě ale přesvědčuje, že potřebuji spánek. Naposledy si
pouštíme skladbu Solitude Sonore od japonského skladatele Toru
Takemicuha. Jsem stále fascinovanám, jakým stylem spojil západní
klasicistní hudbu s tradičními japonskými motivy. Pouštím si do
sluchátek audio verzi Stendhalovi Červené Černé a odcházím domů.
Zhasínám.