Tudle jsem dojel do té naší krásné republiky a jak už to tak bývá, abych zapůsobil na holky v autobuse, koupil jsem si Reflex, tak jako vždy – článků co mě zajímá minimum, ale vysokoškolačky si vás aspoň prohlídnou.
No a jak tak do něj koukám, přečetl jsem si článeček, z kterýho jsem chytl rapla.
Jakýsi průvodce grand-restaurant, ve kterém nějaký pan Maurer povídá asi toto:
Onehdy se mě v jednom dost luxusním
podniku zeptal číšník: „Jak
se máte?“ Myslím, že jsem jej viděl
asi podruhé v životě a můj kamarád
ho neviděl nikdy, a i on byl přinucen
odpovědět na tuto anglosaskou
zdvořilostní otázku, která do našich
končin stále vůbec nepatří. Sakra,
co je mu do toho, jak se mám? Já
vím, že to v angličtině nic neznamená
a že se odpoví totéž anebo
jiná zdvořilostní fráze. Ale my jsme
doma a on je Čech jako my a mne
jeho mezinárodní trénink vůbec nezajímá!
A my se pak můžeme všichni udivit, jak je možné, že jsme pořád takovej uprďenej národ. Pan Maurer na těch pár řádcích dokázal nejen skvěle demonstrovat svoji omezenost, ale prakticky tím i shrnul základní kámen malomocnosti českého národa.
Nebo znáte jiný národ, ve kterém by kápo přes restaurace zaplňoval místo v seriózním plátku svými výkřiky nad tím, že se jej nějaký naprosto neznámý číšník zdvořile zeptal jak se má? Taková drzost! A dokonce na to musel odpovědět i jeho kamarád! Ať si lidé stěžují, je to občas paráda, vybít si zlost, smutek nebo zuby, ale vážně jsme natolik důležití, aby jsme si stěžovali, že se k nám někdo chová hezky?
Pan Maurer zřejmě bude ten legendární Pán, o kterém se učí v každé obchodnické nebo hotelnické škole – tedy ten, co si přijde do obchodu,restaurace prostě jen zanadávat a nikdy není spokojen.
Možná by příště pan číšník měl říct – Vaše Jasnosti, Velkovezíre Gastronomie, což takhle dát si….
A když to nepůjde, můžeme se vrátit k osvědčeným přítulným glosám, třeba..
Tak co to bude bando? nebo Máš vybráno? nebo Brej den, máte rezervačku?
..když už jsme teda ti Češi.