Reklama
 
Blog | Lukáš Palán

Ženský I

Tudle sem potkal holku. A ona mi říká, že je mizantrop. Znáte je. Takový ty mladý buchty, co si oholí kus lebky, koupí si pruhovaný tričko a pětibarevný kalhoty a dělaj, že jsou všechny lesbičky a intelektuálky a umělkyně. V noci jim nenápadně z řití padají výtisky Baudelaiera, zatímco jejich vlastní osobnost stojí u okna a chce skočit.

Tak přesně tyhle. Tyhle, co si dávaj saláty a žádný maso, protože maso je vražda a Woody Allen je skvělej a nikdo už nebude takovej borec jako Andy Warhol, protože von vymyslel pop-art. 

Bavíme se tu o plechovce posraný polívky. S takovejma lidma. Nebo o knihách a tak. Vždycky někdo řekne nějakýho autora a pak všichni udělají takový to pětisekundový hmmmmm a pak začne soutěž, kdo co četl. 
Takový ty holky.

Ona, ta jak sem ji potkal, tak vona je jedna z nich. A navíc ještě mizantrop.

Reklama

Kdybych tě, ty povrchní kundo hledající smysl svýho života mohl upozornit, jsou tři ráno a ty jsi v jediným otevřeným podniku ve městě a bavíš se se mnou, s naprosto cizím člověkem.

Jak se můžeš nazývat misantropkou?

Je jí devatenáct nebo sedmnáct nebo tak nějak, ale na tom přesně nezáleží, protože má šik boty a šik tričko. Její nejoblíbenější kniha je už nevím. Kozy. Její nejoblíbenější úsek historie je už nevím. Zadek.

Všechno se děje v tento moment a včera a zítra jen proto, že někdo na tvé tělo umístil vagínu a anál. Takhle jednoduché to ve finále je. Kolik knih jsme přečetli, tolik sekund se budeme oddalovat pravdě. Já si to uvědomuji, proto jsem ten zlý polda a ona ten hodnej.

„Expresionismus, nihilismus, výstava, kotě“.

No a to jsme my.
Potkali jsme se na baru a naše pohlavní orgány musí počkat, až se naše blbý duše domluví na tom, jestli si odpovídáme. Tak nějak jako umělecky, či co.

A čekáme. A čekáme a ona povídá a je, přes to všechno, přes ty bláboly, pořád krásnější a krásnější, čert to všechno vem, má kozy, má kundu, má ruce a pusu, všechno do sebe zapadá a najednou z ničeho nic držím v ruce tu její skleničku od vína a snažím se ji nacpat do jejího obličeje, snažím se rozbít ji o její čelist a ostrou hranou jí probodnout tváře a přirážet, přirážet tou sklenkou dovnitř skrz její obličej, dokud nebude všude krev a všichni nezačnou pískat a skandovat a někdo pustí skvělej song v jukeboxu a začnou mi plácat po ramenou a já prorazím lebku na druhé straně, ostrou hranou sklenky až po okraj plné její krve a všechny knížky, které má ráda z ničeho nic umřou a shoří a její oblíbené weblogy o veganství a módě a umění začnou šumět a kolem je koberec a fanfáry a v tom se nahne a říká

Jestli tedy nezajdeme k ní?

A já že moc rád.

A nenudím tě trochu?

A já že kdybych se nudil, tak bych tu s tebou přeci nebyl.

++++

Když povídáte historku, můžete vždy zvolit, jestli budete zloduch nebo klaďas. Zvolte pětkrát jednu stranu a lidé si vás zaškatulkují. 
Všechny příhody ve kterých figurují ženy fungují na tomto principu. Záleží na tom, kdo bude vypravěč, jestli vaše tělo, vaše svědomí nebo vaše snaha být kamarád, se všemi.

Jsem zmatený, protože společnost mi říká, že vztahy jsou důležité, sex je důležitý, práce je důležitá, rodina je důležitá, že jsem doktor, právník, že existuju, že svět je nádherné místo, že život je parádní, že musím spořit, nekrást, empatií zahrnovat malé neexistující sirotky z neexistujících zemí, být na všechny hodný, hledat hloubku, věřit v něco, být úspěšný, být úspěšný, být úspěšný, najít dokonalou ženu, najít dokonalou ženu.

Celou dobu mi říkají, že existuje dokonalá žena.

Pomáhám ženě do schodů s kočárkem a ona říká, že moc děkuje a já, že není za co.
Samozřejmě, existují momenty, kdy je každý z nás dobrý člověk. 
Mohl bych napsat…

+++++

že její tělo bylo překrásné, zasazené v tichu našeho momentu a že na ničem nezáleželo a když mi řekla něco vtipného, všechny pyramidy na světě se rozpadly a znovu složily a vzduch chutnal jinak a nakonec jsme se rozpadli v tom nevinném odéru symbiózy, protože naše karmy hrály ping pong o zeď plnou krásy.

 
+++++

Jestli se muži strašně rádi poslouchají, ženy strašně rády poslouchají. 
Můžete povídat cokoliv a když do ní přitom nalijete litr vína, nakonec najdete patnáct manželek měsíčně. Pointa je, že nic není složité, protože lidé nejsou hlubocí a neexistují žádné hluboké motivy a myšlenky. Vše je ploché jako první a poslední příraz, teplé jako pot, které při tom vznikne. Kdy mi tohle řekne společnost?

Chtěl bych si s ní po ránu sednout, se všemi těmi lidmi ze škol a úřadů práce a se všemi ženami na celém světě a s těmi usmívajícími se páry z billboardů, udělat si hrnek teplého kakaa a zeptat se jich, kde se tedy stala chyba?

+++++

Pointa je, že každý sekunda, kdy se mé tělo pohybuje, je naprosto prázdná, protože už není možnost ovládat pohyb. Jde jen o sex. Pod celou tou maškarou dokonalé rodiny s hypotékou a pod všemi momenty, kdy si strašně přeji číst pohádku usínající dcerce, zatímco našich devět labradorů usíná vedle postele..sex.

Nikdy jsem nepozval ženu na večeři, protože bych chtěl, aby se najedla a neomdlela tak hlady.

Tady máš drahá, dej si mořského hada s citronovým přelivem za patnáct kil a pořádně se napapej, jinak dnes večer neusnu. 

+++++

Ve finále, pořád jsem citlivý člověk. Jen si nelžu.

Tudle jsem potkal holku. Vlastně nepotkal, protože mě nezaregistrovala. Seděla přede mnou a škvírou mezi sedadly mě do očí pálila její kůže a kousek červených šatů, které lemovaly její tělo jako hranice napsané v božích přikázáních. Nesesmilníš, neznásilníš, nesmíš si to udělat rukou, nebo tak nějak.

A já věděl, že kdyby řekla, že chce vyluxovat, porodit dítě, koupit dům, zasadit strom, třicet let splácet hypotéku, potěšením bych se rozbrečel. Jen být na malou chvílí součástí něčeho, čemu se říká budoucnost nebo harmonie. 

Pořád jsem citlivý člověk.

Pokud ta holka není tlustá jako prase.

Lidi už nejsou upřímní poslední dobou.