Lhal jsem jí.
O její líbezné tváři.
O smaragdové duši.
O nesnesitelně krásné kůži.
A ona ani nemrkla.
A tak jsem večer co večer,
vozil zbytky svědomí do sklepa,
tahajíc se přes půl Prahy,
dělat tamto a ono,
s holkou, ha,
s kterou mě stejně nikdy neuvidí.
Říkal jsem jí,
po ránu co přišlo po nádherným večeru,
v někom jiným,
že láska je slepá.
Koutkem duše,
rval jsem kostlivce včerejší noci
do peřináčů
(skříň už přetékala)
a říkal si,
jak je fajn,
blbnout slepou holku.
Postavím na kávu.
A zase ji pohladím.
A zase jí řeknu,
jak moc je hezká.
Skoro jako já.