Sleduje nás. Prý. Jak si vedeme.
Ta vyčůraná celebrita.
Kolikrát mi udělal snídani? Hodil mě někdy do školy? Pochválil mě po promoci?
A ty babičky, i ty moje, a ti dědečkové mu každou neděli chodí zpívat a žerou nějakej piškot, kterýma je oblbuje.
Sedí tam a nadávají si a nenávidí se a přitom se milují. A zpívají mu,
zpívají mu ty verše co vidí na těch elektronických tabulích, kde jim
jedno číslo říká, kdy a na jakém řádku v té obří knížce začíná jejich
participace na tý neuvěřitelný blahosti.
Proč by mu taky nezpívali. Je to jejich syn i otec, porodník i funebrák.
Víra je občas slepá, každopádně po většinu času je jistojistě blbá.
Seděla vedle mě a mlela nějaký takový moudra. Říkám ji, jak by vlastně
Bůh vypadal, kdyby si už tehdy mohl nechat zvětšit kozy? Nakupoval by v
Ikea?
Houpací křesla za 799.
Obří kupa odpuštění za 1299.
Chleba a víno zadara.
Tady to podepište.
Seděla vedle mě a říkala, že víra je blbá a že Bůh, pokuď teda ještě žije, určitě jede v nějakých amfetaminech.
Určitě v devadesátkách vymetal taneční párty.
Podle ní byl Bůh ten první v řadě, když se začaly dávat půjčky.
A já ji říkám, že ho taky nemám rád.
Sedíme v třetí řadě maloměstského kostela a kolem nás nějaká stará paní
křičí, že prý bude brzy akopalypsa a že prý se zachráníme a ať jí
hodíme dvacku na opravu věže.
Bůh prý nemá peníze a potřebuje moji dvacku.
No a ta co sedí vedle mě říká té bábě, že paní, říká se apokalypsa. Že
dvacku nemám. Že ať prý dá ten zkurvysyn raději nějaký peníze nám.
Není neděle, takže si může dovolit tu poslední větu vykřiknout. Chodili
jsme do kostela, protože když ostatní lidé pláčí, nemají čas ptát se,
jak se daří vám. A co tu vlastně děláme.
Nikdo nás tu neznal, ale každý věděl, kdo je náš otec. Amen.
Kup si pohlednici s malým Ježíšem a s velkým Ježíšem a s Ježíšem,
kterak si nechal upravit rty a teď se na tebe směje. Dej mu dvacku. No
tak, utěš ho.
A on tě spasí.
Chodili jsme do kostela, protože naše revoluce ještě nevypukla. Nikdy
jsme neměli co říct. Naše myšlenky se rozplynuly do myšlenek ostatních
lidí.
Jen to řekni.
Přiznej se.
V kostele jsme se cítili jako doma.
Jo.
Plno lží a žádný skutky. Alternativní universum, plné rozpadajících se dřevěných lavic a malinkých polštářků pod kolena.
Ježíš může být rád, že ho zabili. Říkala a strkala ty malý modlitební
knížečky do baťohu. A malý církevní sračky, kterýma to tu bylo
přeplněný. Jen si to vem, kdyby šel do lesa a ustřelil si hlavu, nikoho
by to nezajímalo.
Kdo to je ten Ježíš?
Prý si ustřelil v lese hlavu.
Říkala, že Rodney King je slavnej jenom proto, že ho zmlátili fízlové.
Nemohl jsem nesouhlasit. Říkala, že kdyby Kennedyho nezastřelil ten
ostrostřelec, skončil by jako barová štětka v nějakým laciným čísle s
Marilyn Monroe a s pořádnou dávkou koksu.
To my mu dáváme slávu.
Zabíjíme, aby jsme vyrobili mesiáše.
Tvoříme celebrity.
To všichni ti, co ho montovali na ten kříž byli hrdinové.
První PR agenti.
Dáváme mu volnost, kterou mi mít nemůžeme.
Říkala, věřil by jsi v Boha, kdyby se Ježíš uškrtil na klice, s kokotem v ruce jako ten magor z INXS?
Tohle patří nám.
Tyhle chrámy a starý babky.
Každé úterý, ve stejný čas, hodili jsme bágly na zem před pult a ten
upocenej tlustej chlap ze zastavárny říkal, že už další bible a mini
bible a kříže, že už je rozhodně nechce.
Ne, nekrademe, jsou naše.
Nakonec to vždycky koupil a když ne, o kus dál byl další upocenej chlap v zastavárně a tomu už se skorem dalo říkat farář.
Bylo na víno.
Bylo na fet.
Bylo na jeden den.
Stála vedle mě a měla dilema, jestli si píchnout zase do toho samýho
místa a jak tak držela pásek v puse, říkala, že prý jsme Ježíšovi
zachránili prdel, a teď si ji pomalu ukusujeme zpět.
Přijmi jeho tělo.
Začala se smát.
Povídka založená na denní praxi dvou nyní už mrtvých uživatelů oblbovaček a Palahniukově větě "Byl by Ježíš pořád frajer, kdyby se předávkoval v hotelovým pokoji?