Reklama
 
Blog | Lukáš Palán

Postavy

Aby to dávalo smysl - tu holku jsem už párkrát předtím potkal. Nikdy neměla tendence říct mi svoje jméno.

Viděl jsem ji u baru. Viděl jsem ji další den v autobuse a vždy se tvářila, jako že je to náhoda. Viděl jsem ji i další den, když jsem snídal. Cpal jsem do sebe kávu co mi nechutnala a pil koblih, dělal jsem vše naopak, abych zmátl hodiny nad kávovarem a ona stála na druhé straně toho skla co bylo polepený nápisy jako Muffin a Caffe a Early Bird a snad se snažila působit, jako že dovnitř vidět nejde.

Takže, když jsem dnes odpoledne došel na pláž a ona tam seděla, s kávou a novinama a s tou svojí dokonalou nahotou schovanou pod načervenalými šaty, vyšel jsem směrem k ní. Neměl jsem nacvičenou žádnou větu. Každý slovo mohlo to, co mezi námi ještě nebylo, zkazit a rozdupat. Když mě uviděla, dala se na ústup.

A jak tak ustupovala a pořád se otáčela, já si všiml, že tam nechala ležet kabelku. Třeba je v ní její jméno. Třeba jen bageta pro racky. Nebo tampóny nebo účet za kadeřníka.

Mraky se tvářily docela blbě, vlny se zvedaly a vrány byly docela unuděný zmizet někam v dáli. Tohle nebyla zrovna romantická kulisa a i přesto jsem tu kabelku zvednul a zahlédl ji, dobrých 60 metrů daleko.

Stála tam. A dívala se na mě. A asi jí už došlo, že když tu kabelku otevřu, už nebude bezejmenná. Že už nebude dokonalá a tak nádherně opálená, jak si ji představuji. Rozběhla se. A já taky.

Kam, ale kam budeš utíkat, jsi na pláži. Střihnu to do moře, je to holka, nepoběží za mnou do vody. Kameny se mi noří do nohou a nohy do kamení, společně si na mikrostopy vyměňují váhu, utíkám a ona pořád běží za mnou.

Pokud bych chtěl,až budu sedět s mými imaginárními dětmi u ohně, udělat dojem a říct jim, jak jsem poznal jejich mámu, určitě bych si vymyslel tento moment.

Ty kameny a to podmračno a ticho a do toho šelest nákupních tašek povalujících se mezi čmeláky a racky a ptáky co neznám a tu krásku, co za mnou utíká, aby mi padla do náruče a přiznala, že mě tedy celou dobu miluje.

Netrvá to dlouze a stojím v moři po prsa a držím kabelku nad hlavou a jsem připraven tam šáhnout a vytáhnout řidičák nebo průkazku do knihovny a nebo v zběsilém zmatku i ty tampóny a zjistit, jak se tedy jmenuje. A ona kráčí proti mně a už je na dohled a boří se do těch slaných kapek a teď je snad na dva metry.

Vrať mi to.

To říká a já si zase v duchu říkám, že jsem čekal něco lepšího. Stojíme v tom moři proti sobě, oblečení, držíme všechny romantický momenty dějin za koule (balkonová story mlátí hlavou o stůl), a ona řekne vrať mi to.

Jen mi řekni svoje jméno.
Dej mi klíč.
Dej mi usnout. Nakrm mě.

Klidně bych jí teď za to zaplatil. Slyším racky a cítím, jak mě moře studí mezi nohama.

Povídá..
Víš co. Víš..hele, takhle to nemělo být. K sakru.

A já jako o čem to mluví.
Proč kleje.

Ty a já..souká ze sebe.
Jsme jen dvě postavy v povídce. Ve skutečnosti v moři nestojíme.

A já ji moc nevěřím a když jí to říkám, ona, snad abych uvěřil, pokyne hlavou a mrkne jako filmová hvězda a prostě mi dá najevo, ať se rozhlédnu.

A teď to vidím.
Rackové nad námi ustrnuli. To by nebylo to nejvtipnější. Ani moře se nehýbe. Z fleku by jsme mohli každé vlně uspořádat funus. Tak moc to neexistovalo. Nic. Vždycky jsem holkám sliboval, že pro ně bych moře rozřezal na rovnoměrný kousky – a teď by to vážně šlo.

A v tom tichu a nicotě a zatuhlým moři, kde se vůbec nic nehýbe, v tom všem jsou její bradavky pořád nad úrovní hladiny a rostou a já je sleduju a společně s nima rostu i já.

Měli by jsme jít říká a cestou zpátky na pláž mi povídá o tom, jak nás píše nějaký člověk a jak je dopředu jasný, jak to všechno dopadne a jak moc ji právě toto sere.

Ne, ne tohle není pravda.
A my stojíme zase na tý pláži a ona říká
Je ti zima?
Cítíš vítr?
Máš mokré oblečení?

Jsem suchý.
A ona říká, že je to proto, že ON nenapsal, že mi je zima. Že nenapsal, že mám mokré oblečení.

Chytá mě za ruku a utíkáme k jejímu autu, které on já právě teď napsal a sedáme do něj a ona vytahuje klíčky schované pod stínítkem, protože autora nenapadlo lepší místo, kde by ty klíčky měly být. To mi taky říká.

Ujíždíme a já ji povídám, že jestli je to všechno pravda, a my jsme už napsaní a předurčení a vlastně nějak dopadneme, proč se tedy nepomilujeme.
Proč si nelehneme na sebe a nezaboříme svoje obličeje do intimních partií. Takhle jsem to neřekl.

Nedělej si z toho srandu. Blekotá.
Proč si teda aspoň nezaházíme žabky, když je to moře v klidu.
Nedělej si z toho srandu. Blekotá.

A říká
že musíme něco udělat. Přesně to je: Vím, jak z toho ven. Vím, jak vyhrát a jak to zastavit. Jak nás osvobodit. Hele…nechci žít to, co mi ON napíše, to je…to je..prostě to mě na tom všem nejvíc děsí. Nejsme svobodní, nikdy neskončíme na půl cesty. už teď jsme pro něj milenci nebo manželé, může si s námi v tý povídce dělat co chce a to nesmím dopustit.

A já si žeru nějakej keks a říkám, že je to nebezpečný. Že jestli je ON takovej pán a má nás v hrsti, jestli nás náhodou nezařízne jako prasata, když mu budeme chtít utýct z těch řádků, podle kterých máme žít.

A ona prej ať se toho nebojím.
Ale co když nás sleduje. Co když to co uděláš,co když ho to tak nasere, že nás vážně odstřihne. To jí říkám a zase ukusuju keks.

Nechtěl jsem se jí nějak dotknout, ale teď jen sleduji, jak strhává volant a dupe na brzdu a zastavuje u krajnice. A mě se chce strašně močit, ale nic neříkám, protože se naklání a povídá..

Neboj se. To neudělá. Řeknu ti proč. Řeknu ti ten můj plán, ale musíš mi slíbit, že do toho jdeš se mnou.

A já že jo. Proč ne. Když vlastně nejsem. Ale že se stejně bojím, že nás odstřihne.

Bylo 13:43 a ona vzala do ruky ten nejdelší pramen mých vlasů, rozhlédla se kolem a zrovna když mi chtěla pošeptat

Reklama