A byl pohřeb.
Na ulicích se předháněli duchové a kdyby jste zavřeli oči, kolem by jako koráby pluly imaginární chuchvalce sena. Dveře salónu neskřípou.
Všichni kaubojové jsou doma.
A byl pohřeb.
Do vesničky se sjelo kolem 1500 ušmudlaných lidí. Ale nikdo o nich neříká, že jsou ušmudlaní.
Jsou to travelling people. Nebo walking people.
Vesnička kde žiju by se dala snadno zaměnit za nějakou norskou rybářskou samotu. V přístavu sebou lodě hbitě stepují do rytmu pouličního vichru a deště, rackové okupují oblohu a příležitostně mrtvoly rohlíků.
A dnes byl pohřeb.
A tak se sem sjelo 1500 ušmudlaných lidí, alias gypos, knackers nebo pikeys, ale to vám nikdo neřekne. Dokonce i přiletěli z nedalekého Liverpoolu. Ti ušmudlaní lidé v letadlech s neuvěřitelně krásně vyžehlenými modrými potahy a decentně zabitými a poskládanými kuřaty za 5 euro.
A dnes byl pohřeb.
Všechny hospody v přilehlých 10 kilometrech zavírají, stahují rolety.
A všichni jako natírají, jako opravují, jako inventurují.
A kolem těch hospod si to mažou taxikáři na pětku do garáží, protože gypos neplatí.
A tak jako mění gumy, jako nemají auta, jako mají všechny chlapy v terénu.
Slunce zapadá a všichni jsou připraveni.
Na tsunami, na písečnou bouři, zemětřesení, na všechny zpropadený katastrofy.
Je to tak trochu paranoidní. Ale účinné.
Jesse James a jeho banda je ve městě.
John se mi mezitím snaží názorně ukázat, jak gypos mluví, což je tak vtipné, že i kdybych napsal patnáct řádků, stejně bych to nevystihl. A taky říká, že prý smrdí a nemaj prachy a pořád se perou a destrojujou vše co vidí a kradou a tak a tamto.
Kdo?
Travelling people.
Nejvtipnější na tom všem bylo to, že je nikdo neviděl. Možná nikdy. Prostě se rozšířili nad městem jako mlha, jako Hitlerův hlas v rozhlase, jako průvod tisíce gayů.
Druhý den, cestou do práce, spočítal jsem racky.
Bylo jich jako předevčírem. Do jednoho.