Reklama
 
Blog | Lukáš Palán

Muzik 1: Miasmah

Není to tak dlouho, co Jirka Němčík vyšel střízlivý z pokoje a zablekotal něco jako „hele, a proč ty vlastně nedáváš na Respekt ty věci co píšeš pro Full Moon…“. Ta věta by možná stála za delší myšlenku, ale ve skutečnosti jsem si na ni odpověděl asi tak za jednu sekundu, „páč by to zajímalo asi tak dva lidi“. Pak jsem další hodinu přemýšlel nad tím, proč byl Němčík střízlivej. Jestli třeba neumírá nebo tak něco.

+++++

Ta věta vlastně přerostla do mikrodialogu, který ukončilo konstatování „teď, když ten retard Slavík přestal na Respekt psát“. Indície, které vedou k tomu Slavíka označit retardem nejsou obyčejným lidem moc zřetelný. Když pominu fakt, že Slavík opravdu vypadá tak zbytečně a selsky, že pravděpodobně ani neví, kterou stranou si má do pusy strčit sušenku, ten hlavní důvod nepramení z toho jak psal, ale nýbrž jelikož protože o čem psal. 

+++++

Reklama

V míře jeho vlastní dekadence a záchvatů osvícení pak neznabozi mohli dojít názoru, že to co Slavík opěvuje je vlastně vrcholná forma hudby a něco „víc, než co jde kurva vůbec pochopit“. Tady se naprosto odkrývá ten hlavní průser, který malý český hudební rybníček přináší – že vlastně všechno, co na sobě nemá stříbro je zlato. Takže pak stačí jedna malá prasečí karikatura věrozvěsta a lidé odkojení rádiem Blaník jsou schopní nacákat si do gatí z věcí, které stále, i když nenápadně, vlastně jen rámují onen průměrný proud.

+++++

Ve skutečnosti nemám rád tu hloupou symboliku. Mezi jednookými králem a tak. Důvody, proč Slavíkův vkus může někdo kvitovat s obdivem je ten, že neví, že existuje „jiná hudba“. To byl zřejmě fakt, který mě iritoval a irituje nejvíc. Že stačí napsat pár řádků o novince frontmana Sonic Youth a jste odborník.

+++++

Nikdy jsem nehrál na “tenhle label je nejlepší, protože vydává to a to a tamto”. Ta hra je ale velmi oblíbená, zejména mezi hudebními “odborníky“, protože když začnete mluvit o svých oblíbených labelech, mezi řádky vlastně říkáte, že se zajímáte a že víte víc než běžný laik, který si myslí, že label je kabelovka pro leváky (na tohle si dávám copyright, kdyby to chtěl někdo použít). Já na to nehrál, protože když si ráno pustíte folk, odpoledne noise a večer art techno, většinou se vám nepodaří upsat duši jednomu labelu. Ale je pravdou, že samozřejmě vím o hudbě víc než vy. Jak jinak.

Důvod, proč jsem takhle daleko nikdy nedošel je ten, že 90% indie a sub labelů se totiž zaměřuje na jeden žánr a maximálně jeho odnože. Nebo na dva žánry, které mají mezi sebou pojítko, oslí můstek formou drone/folk. Proč ne. Jako když na základní škole učíte dějepis a zeměpis.

+++++

Miasmah je jeden z těch menších labelů a jejich žánr, jejich poznávací značka a jejich doména jsou smyčce. Nebojte se vážné hudby. Nebavíme se tu o ní. Bavíme se o avant-garde dark ambient/drone/modern classical běsech.

 

Miasmah založil Erik K Skodvin, kterého jste mohli vidět ve filmech jako Svarte Greiner 3 nebo Deaf Center 2. Erik hraje hlavní roli i v Miasmahu. Ať už jde o výběr chráněnců, promo a podobnej miašmašh, bla bla, hlavně: grafická stránka. Erik je totiž designér. Prakticky každý artwork nebo booklet a lá Miasmah rovná se Erikova práce.
Ale zpátky k hudbě: Erik si loni vydal první sólovku (pod svým jménem), nazvanou Flare. A prakticky potvrdil směr, kterým se Miasmah (stejně tak jako on osobně) bude vydávat. Cestou daleko víc dark a daleko víc avantgarde než doposud.

+++++

Chci tím říct: dva osm až dva deset se v Miasmahu nesl na vodách totálního ambientu. Bez urážky a ve vší počestnosti, ale hudba Rafaela Antona Irisarriho je tak jemná a tichá, že by ji bez problémů mohli poslouchat i hluší lidé. To je snad poprvý v životě, co vidím napsaný slovo hluší a vypadá to doopravdy divně. A víceméně, totéž platí pro Skodvinovu tvorbu aka Deaf Center nebo Svarte Greiner, debut Simona Scotta ze Slowdive Navigare nebo Jaspera TX.

Neříkám “tenhle způsob ambientu zdá se mi poněkud podivným”, ale pokud chcete vybočovat z řady do nadprůměru, potřebujete něco víc. Chemii. Taky neříkám “žádný album není nadprůměrný”. Třeba self titled debut švéda Fredrika Ness Sevendala, který vyšel před rokem, je výborná deska. Ale pořád tomu něco chybělo. Jako celkově, myslím.

+++++

 

Důvod proč to všechno píšu, zatímco vy si sedíte v těch svých křeslech a děláte úplný hovno je ten, že Miasmah nabral několik nových jmen (respektive starší jména natočili lepší desky) a rok 2011 si může pozlatit a zarámovat, protože sype jeden klenot za druhým.

Krengův Grimoár, který tento mladý belgičan letos vypustil do světa je výsostná přehlídka avant-gardního dark ambientu. Takhle by znělo album, který by udělal Superman, kdyby jeho super schopnost byla natáčet dark ambient desky. O Krengovi až příště, tak moc je dobrej.

Ale abych pořád nestrašil, že Kreng je hlavní hvězda Miasmahu, další výborný album letos vydali Kaboom karavan, tedy Bram Bosteels. Sice se mi první deska líbila o chlup víc, ale Barra Barra je taky špica. Jinak, Bram je taky belgičan, stejně jako Kreng. Miasmah rovná se v drtivé většině Švédsko – Belgie – Norsko. Čti hokej-čokoláda-Breivik. Věděli jste, že si Breivik během střelby na ostrově pouštěl do sluchátek Lux Aeterna od Mansella? Očividně jsou smyčce v kurzu.

 

Ale abych neutíkal. A jo, vlastně ještě jednou uteču, protože se mi to nechce přepisovat – pokud se vám první Kreng líbil a nebo, pokud se vám líbilo letošní nostalgické vrzání z dílny Field Rotation (taky skvělá deska, recenze zítra), tak berte doporučení směrem k Elegi. Elegi je, překvapivě, norský drone/ambient/modern classical projekt a jeho album Varde (taky Miasmah), z roku 2009, je výborný mix dvou již zmíněných.

Pointa všeho co tu píšu je jednoduchá: dost lidí se mohlo zbláznit z The Haxan Cloak. A občas někdo říkal něco jako „ty vole, to je vážně dobrý, až jsem si nasral do kalhot, ale člověče, to je asi ňáká výjimka, páč jako neznám moc takovejch cédéček co by jako byly dobrý vole čéče vole“. V ten moment musíte číst o Miasmah, protože Miasmah je krev, tělo a duše, tohoto žánru a tohoto roku. Nebojte se dark ambientu jen proto, že tam nejsou refrény.

A pak tu máme: Juv – self-titled, a další deska od Scotta ze Slowdive, a Marcus Fjellström..

Letošní rok si dark ambient oblíbil a platí to i naopak. Zatímco Bedroom community si motá hlavu s folkem a mistr Daníel Bjarnason si dává šlofíka, prozkoumejte tenhle malý a nenápadný label, který nesází na kompromisy, nelaškuje s ostatními žánry a neklesá pod nastavenou laťku. Spíš naopak.

DOPORUČENÝ POSLECH:
The Haxan Cloak – The Haxan Cloak (2011)

Kreng – L’Autopsie Phenomenale De Dieu (2009)

Elegi – Varde (2009)

Simon Scott – Navigare (2010)

Fredrik Ness Sevendal – FNS (2010)

Erik K Skodvin – Flare (2010)

Gultskra Artikler – Kasha Iz Topora (2007)

Juv – Juv (2011)

Kaboom Karavan – Short Walk with Olaf (2007)

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama