Tahle evoluce mě jedno ráno prostě vystrašila. Šel jsem si po ulici a
na zemích se válely pomačkané kartony od piva. Od kamarádů z Německa a
Nizozemí a Británie. Nejsem učesaný ale slyším dobře. Je mi zima ale
vypadám skvěle. Stromy se hýbou ale v podstatě se nic neděje. Hledám
listí, ale není podzim.
Procházím čtvrtí ve které každý večer strkám klíče do zámků a ve které
má každý ten malý čtverec s odporným komínem svoje jméno. Krčí se a
nehýbou se a neumí ani uvařit kafe a neumí ani složit pohovku z Ikey,
ale stejně mají jméno. Náš nový svět jmen a kamarádů.
Myslel jsem na to, když jsem šel kolem jednoho z nich, jednoho malého
domečku co vypadal úplně stejně jako ten jeho soused nalevo a jako ten
jeho soused napravo. Začal houkat. Nikdo se do něj samozřejmě nevkrádal
a i kdyby, nikdo by mu stejně asi nepřiběhl na pomoc.
Třeba chce jen nažrat, říkám si. Třeba je mu jen smutno a hodil by se
mu nějakej drbanec za ušima. Za poslední roky si prej maminky přejí
vyrobit miminko podstatně později a později, tak proč si nenajít nové
kámoše? Nasadit jim alarmy na krky, aby si s námi mohli povídat. Aby
jsme věděli, že nás potřebují. On žije, žije, řval už doktor
Frankenštajn, když si tvořil první umělohnotný vehikl s nálepkou Můj
nový kamarád.
A tak je to se vším..však to znáte. Všechny ty telefonu, co vás poznají
po hlase. Palhniuk psal, že lidé si vymysleli tyhle přístroje jen
proto, že nechtějí být osamělí, ale zároveň se bojí ostatních lidí.
Tuším, že tak nějak to bylo. Všechny ty jejich růžový a fialový pouzdra
aby jim bylo teplo. Všechny ty dobrodružný výpravy na hajzlíky, co s
náma podniknou, jen aby jsme nebyli sami. A kdyby náhodou, v záloze je
hajzlíkové rádio. A hajzlíkový lcd obrázek s fotkou lidí, které v
konečném důsledku máte míň raději, než ten rámeček za 42 euro.
Všechny ty auta s těma super poklicema, na které jsme tak pyšní. A
všechny ty auta a ty přívěsky na klíče s jejich logy a jejich
imaginární jména. V africe prý žijí zvířata, který jsou strašně
zajímavý. Prý mají choboty a taky jsou tam prý nějaký věci, co skáčou
ze stromu na strom. Čert je vem. Do prčic s nima! Tohle je Eman, moje
řadící páka a společně s Ellen, mojí novou iPodkou si razíme cestu k
Blueberrys, což je dům, kde někdo bydlí..krásný dům..
Šel jsem po té ulici a přemýšlel nad tím, kolik mých přátel je malých a
plastových a černých a nebo stříbrných. Přemýšlel jsem, jestli za mě
někdy zaplatili v hospodě pořádnej nakládanej hermelín. Jestli u nich
můžu přespat.
Když jsem dorazil ke dveřím domu Moring, zazvonil jsem a vykoukla paní
domu, zrovna měla u ucha Daniela. Narodil se v Nokii. Z tama mám hodně
kamarádů. Říkám ji, jestli by nemohl jít Robin ven a přitom se trochu
nervózně, trochu s potěšením škrabu na koulích.
"Cože Joshuo? S Robinem? Vždyť venku tak fouká!"
"Já vím paní Robinsonová, jenom na chvilku, noták!"
"Dobře, ale žádnej fotbal! Nezapomínej, že Robin je jenom 80GB dvd rekordér."
"Slibuju!"