Vždycky se stane ta samá věc. Jednoho dne jíte oběd a ten druhý se na vás podívá a chce dítě a odpovědi a hypotéky a sny.
Lusknout prstem.
Vždycky jsem vycouval. Nestalo se to tedy mnohokrát. Žen s poruchou mozku, které by byly ochotné navrhnout toto mně moc není, díkybohu.
Ale občas se to stane.
A to sedíme a já se šklebím a cítím každou igelitku v příštích dvaceti letech jak se mi zařezává do rukou, každé prošlé mléko cestou k popelnici, které říká, abych utekl někam daleko.
Budeme mít zahradu a labradora a malou krásnou blondýnku jménem Veronika. Narodí se na naší cestě skrz Indii a až vyroste, bude pracovat jako doktorka v delfináriu.
Lusknout prstem.
Jmenuji se N a neexistuji. Občas chodím z práce, ve které neexistuji.
Šel jsem z práce i po jednom z těchto dialogů a scéna vypadá tak, že sněží a mráz se zařezává do myšlenek.
Přejdete přes Zlatou stoku a jdete směrem k Tyršáku a celou cestu lemují pouliční lampy a ten sníh co padá jen v romantických filmech a absolutní ticho, protože je teprve necelých pět ráno.
Tehdy na jedné z těch laviček, o kterých jsem ještě nenapsal ani slovo, protože nejsou důležité, seděla starší paní. Tuším, že jí bylo osmdesát nebo smrt.
A plakala. V pět ráno, samotná, na lavičce.
Její manžel nedávno zemřel
Její dítě zemřelo
Její vnouče zemřelo
Ona brzy zemře
Zatrhněte nejpřijatelnější možnost.
Hypotéky jsou strašně fajn, ale i když se vám to podaří, když zvládnete tu neskutečně náročnou věc a s zavázanýma očima vyberete tu jednu, která je ochotná vás holit, zatímco si budete srát do kalhot, nejlepší možný konec je ten, že umřete dřív než ona.
Podal jsem jí kapesník, ale měla milion svých. Ani se nesnažila předstírat, že se pousměje a poděkuje.
Došel jsem domů a roztrhal jsem všechny igelitky.