Reklama
 
Blog | Lukáš Palán

Cigára.Mrtvoly.Děti.Maliny.A tak prostě.

Sedávali jsme na lávce každej den po škole. Já a Mark a Ellie a Tommy. Mohl bych vám o všech napsat hodně řádků, ale nechce se mi. To odpoledne jsem měl dodřenou ruku, to jsme s Markem skákali přes díry,jo zase,přes díry co u nás kopali chlápci z firmy, která vyrostla v sousedním městě. Byla to jedna z těch firem co mají tu dodávku s logem a nějakým symbolem a co rozkopávají vostatní města, jen ne to kde maj sídlo.

No a já si celý vodpoledne loupal strup, jelikož mě to fakt svědilo. Hlavní bylo, že Mark povídal vo tom, jak byl na pohřbu. A já přiznám, že ze začátku mě to moc nebralo. Von ten Mark taky moc vyprávět neuměl a když už jsme za ty měsíce nějak přetrpěli jeho vypravěčský talent, vždycky to uzemnil tématem. To jako když nám popisoval svůj nejtrapnější moment, jak byl na disco, poprvý. A seděl tak vedle Ellie a líbali se jak jsme to viděli u deváťáků. Však Mark byl taky vo rok starší než my. Jo abych nezapomněl, tuhle historku Ellie nikdy neslyšela a taky by ani neměla, protože Mark by se potom fakt moc styděl.

Mark říkal, že ho to fakt vzrušilo. S klukama chodíme za les do křoví a Tommy vobčas dotáh nějakej ten časopis co měl jeho táta, toho času pošťák, skoro pořád skovanej dole ve skříni. A ještě ke všemu každej měsíc jinej. Takže jsem hned věděl, co myslel tím, že ho to vzrušilo.
"A jak ji tak líbám," říkal fakt sebejistě, "ten pošahanej Donaldson na mě houká prej jestli mám oheň".
Donaldson se ještě nikdy nelíbal, ale říkal, že kouření je lepší. Kouřil každý den už od šestky a když jsme ho uprosili, dvakrát nám dal čuchnout k prstům. Smrděly jako kouř, jako když děda s babičkou pálili listí na zahradě. Ale nikdy nám nedal potáhnout, prej sme mladí smradi a to nám říkal ve čtrnácti.

"Tak jsem mu řek, že je v kapse a dál se líbám a von ten idiot viděl obrys, tak po něm chňapl, že jako ten zapalovač vytáhne z kapsy a…" a v tenhle moment se Mark vždycky na chvilku odmlčel a to nám to povídal už tak třikrát. Prvně mi to nedocházelo.
" Prostě mi začal stimulovat šulina blbe!" vyhrkl Mark, když jsem nadzdvihl vobočí v tom smyslu jako co nám to chce říct.

Takhle Mark vyprávěl příběhy. A Tommyho to fakt prudilo. Říkal, že bude bavič, jak vyroste (říkal, že nemyslí jako, až bude dospělej, ale až vyroste a bude velkej aspoň jako atlet, protože ti baviči mají tu velkou barovou židličku a von by si na ni v průběhu show nemohl sednout aniž by mu nohy plandaly ve vzduchoprázdnu) a říkal, že Markovo vyprávění rozmete raz dva. Mark říkal, že byl na tom pohřbu, abych se už k tomu konečně dostal.

Prý to bylo na nějakým místě uprostřed malýho lesíka, takže všude byly smrky a šišky a ptáci a prostě takovej ten božskej klid. Čekalo se až se sejdou všichni ti známí, co se dlouho neviděli a pak, jak byli všichni, jen tam stáli a nikdo si s nikým nepovídal. Prej to bylo děsný. Nikdo nikoho neznal.
Mark říkal, že na dalším pohřbu dá všem cedulky a ať si do nich vepíšou ména aby věděli kdo je kdo a čí syn a koho teta, protože říkat patnáctkrát za den Já jsem toho Johna syn musí bejt otrava a tomu fakt věřím.

Každopádně pak se nahrnuli do velký chodby, kde byly velký kovový vrata a za nima hrála hudba, jakou doma nikdy neslyšel. Z houslí a klavíru a tak. Taková ta čistá hudba, což bylo divný, protože všude vokolo byly vajgly a sem tam nějaká potrhaná zdechlina reklamy na pneumatiky, na alarm a další, říkal.

Jak vešel dovnitř, sedli si do první řady, protože umřel někdo fakt blízkej a to se sedává do první řady. Táta říkal, tedy jeho táta říkal jemu, že tohle je jedinej moment v jeho životě, kdy si fakt nepřeje dobře vidět a klidně by bral pátou řadu. Jak skončila hudba, naklusala tam nějaká paní, kterou jaktěživ nikdo z nich neviděl a začala mluvit, jako by vona je potkávala snad denně! A taky mluvila o tom mrtvým jako že byl skvělej a drsnej a frajer a hodnej a citlivej a tak, což bylo stejně divný jako ta čistá hudba, protože to musela číst. A mě táta říkal, že co lidi čtou, to není upřímný. Že to musí jít ze srdce, ale je mi třináct. Pořád tam nevidím nějaký souvislosti. Mark říkal, že pak mluvila ještě o lásce a o tom jak nás spojuje a jak tu bude navždy.
"Takový srance" usupěl. Znal hodně slov, který jsme my ještě neříkali.

"A ten mrtvej, tam jako ležel nebo co?" ptám se ho a Mark říkal, že jo, ale že začíná proces zmenšování. Říkal nějaký slovo co znělo jako miniaturazice nebo tak nějak. A to už Ellie seskočila z prostředního sváru lávky a říkala, že jde dom.
"Jaký zmenšování ?" zeptal jsem se ho.
" To když umřeš, po nějaký době se začneš zmenšovat, až pak jsi jak mimino a narvou tě do těch malejch váziček vole."
Jako fakt jo ? vyhrkl Tommy a zamumlal to tak neohrabaně, že mu vypadla žvejka a tak podivně, že si to ani nezaslouží uvozovky.
"A proč vole myslíš, že jsou pohřby až po několika dnech ?" pokračoval Mark ve výkladu tej jeho teorie. "To se počká, právě kvůli zmenšení, a pak tě narvou do tý vázy."
Říkám Hovno.
A Tommy říká Jo, hovno.
" Je to přeci logický uvažujte puberťáci, celej život rosteš, takže po smrti se zase cvrkneš jako kdyžs byl mimino!" a to už Mark očividně ztrácel kontrolu nad nervama.

"A kdo umřel?" říkám, protože tohle by přece mělo bejt podstatný ne?
A Ellie řve od veliký boudy, co je za potokem, jestli teda taky jdeme nebo ne, že ona už fakt jde a že jde na maliny ke starýmu Reillymu.
"Jdem na maliny vole", říká Tommy.
"Tak jo" říkám a jdu.

Reklama