V Irsku se hodně dá na tu jejich pohodu s čajem.
Lidi jsou pak omámení těma sáčkama, vzorně se toulají ulicemi a všechno co se mihne kolem nich by nejraději hned dolili mlékem a zamíchali.
Jenomže, co když čaj dojde?
Už pár měsíců bydlím se sympatickým chlápkem Noelem. Noel je kamioňák a každý den vozí tuny nějakých nesmyslů ve voze Nippon Express z jednoho nesmyslnýho názvu do druhýho.
A každý ráno pijeme čaj.
A každé odpoledne pijeme čaj.
Dneska v noci jsem si ho dal sám.
Stal jsem se čajovou děvkou..čajovou děvkou co má tolik energie, že sedí ve dvě ráno v kuchyni a prolejzá nesmyslné stránky nadopovanej výparama.
Už od mala jsem nezvedal telefony. Nikdy jsem neotvíral pošťákům, klepání na dveře je čistě otravné. A já líný.
Takže slyším Noela jak jde po schodech a otvírá dveře, protože někdo klepe, taky slyším hlasy, malinko řev a pořád si míchám čaj. Většinou klepe na dveře Mary, Noelova mladá přítelkyně, která, když má upito, tak moc ráda křičí. Takže si pořád míchám čaj.
A sleduju mléko. Neviditelný mrtvý cukr topící se v hrnku bez osobnosti, když slyším řvát Lucas!
Znáte ty anglický filmy, ve kterých se objevují ty stereotypní figurky oholených bezmozků, kteří se flákají na ulici v šedých teplákových soupravách, schovaných pod krásnou bundou Lionsdale? Znáte ten jejich odporný přízvuk? A ty jejich pihy..každej je má.
No a dva tihle chlápci stojí na chodbě když otvírám dveře, boxují do Noela co to jen jde a při tom tím odporným přízvukem řvou Knock'em out, knock'em out..
Jsou dvě hodiny ráno.
Jsou dvě hodiny po půlnoci a kolem není nikdo s knížkou, kdo by vám řekl, co máte dělat. Ve wikipedii není jediný odkaz.
Takže se rozběhnu a místo abych někomu rozbil hlavu cítím, jak jeho pěst zasahuje moji levou tvář. A znovu. Když natahuje potřetí, všimnu si něčeho v jeho ruce a ucuknu.
Cítím jak mě řízl.
Tohle mi nikdo nikdy nevysvětlil.
Dostal jsem manuál k pračce, k ledničce, dostal jsem zasranej manuál jak používat manuál mýho bankovního konta.
Řadím zpátečku a slyším jak něco řve, slyším jak se rozbíhá a slyším jak funí. Všechno to je tak nechutně detailní.
Připadá mi to jako dolby surround.
Blu-ray definition.
720i.
Držím dveře a on na ně tlačí a já se natahuju pro mobil abych zavolal policii. Celý ten okamžik je tak neskutečně vtipný jako všechny ty vtipné scény v hororech, kdy je věc, pro kterou se natahujete, přesně jeden centimetr od konečků vašich prstů.
Slyším jak jde ode dveří a beru mobil.
Nikdy jsem nevolal policii v Irsku, nikdy jsem neviděl babičku jak nezvedne v parku po svým pudlovi hovínko abych věděl, jaký to je kurva číslo.
911.
Díky holyvůde.
"Potřeboval bych okamžitě Gardu..bydlím tady a tady"
"Chcete ambulanci, hasiče nebo gardu?"
"Gardu, fuck!"
"Jak vám můžeme pomoct?"
A jak mi tak krásně pomalinku blekotá a dává na výběr, jakým způsobem by jsme si přáli zachránit život, poprvý se mi prožene hlavou myšlenka, že Noel je už tam třeba ukopanej k smrti a já jdu na řadu, protože jsem všechno viděl.
Jak mi tak můžou pomoct dívám se na svoji ruku a všímám si, že mi odřízl kus prsteníčku.
A tahle krev, ta je vaše.
Není z kečupu.
"Do domu vnikli dva chlapi, napadli nás nebo něco podobnýho jsem zařval"
"Jaké je vaše jméno?"
"Lukas"
"Jaká je vaše adresa?"
"M. Close 18"
"V jakém městě?"
"Skerries"
Cítím, že mi dá ještě dvě otázky a asi se poseru.
"Kde jsou teď útočníci?"
"Jsou stále v domě."
"Posíláme vám vozy na M.Close 18"
"Jaké je vaše datum narození?"
To si ze mně snad dělá prdel a pokládám telefon.
Noel mezitím přichází do kuchyně. Lionsdale kamarádi jsou pryč a Noelův župan je až po pás od krve. I Noel je od krve.
Za chvilku vyskakuje šest chlápků ze tří aut, profesionálně zjistí nejdůležitější fakta a vyrážejí do ulic.
Pořád se klepu jako 182 centimetrů sraček.
Každopádně, nikdo neumřel.
Jsme trochu od krve, takže si dáme černý čaj s mlékem.
Čaj se tu pije pořád.
"Kolik chceš cukru?" ptá se Noel.